This website works best with JavaScript enabled
All for Joomla All for Webmasters

logo2

Dějiny plemene

Plemeno má svůj původ v psích zápasech z počátku devatenáctého století a ještě předtím, než si kvůli tomu stafordy zošklivíte, je důležité pochopit, že psí zápasy byly v té době obrovsky populární. Už staří Římané měli výtečnou metodu pro zklidňování zneužívaných a utlačovaných – panem et circenses, neboli chléb a hry. Sloužily jako rozptýlení od strastí života. Ve střední Anglii, černé zemi, která své přízvisko dostala díky těžbě uhlí, byla většina obyvatelstva opravdu brutálně využívána k nekončící těžké práci v dolech a železárnách. Nejenže byli k práci v otřesných podmínkách v nebezpečných dolech a hutích pro šedesát hodin a více týdně nuceni dospělí, ale tehdy bylo docela obvyklé i pro děti, aby pracovaly deset hodin denně v podzemí. Tito lidé byli až úplně na konci společenského žebříčku a o nějakých občanských právech si mohli nechat leda tak zdát. Ti, kteří vědí, co náklonnost ke zvířeti může znamenat, pochopí, proč si tito zoufalí lidé drželi psy jako domácí mazlíčky.

A psí zápasy? Pro tyto chudáky měly opravdu docela velký význam. Pes, který porazil svého soupeře, vydělal majiteli peníze a navíc –majitel dokonalého bojovníka získal prestiž a vážnost. Sázením na psy se mohlo vydělat více peněz, než celodenním kopáním uhlí v podzemí. Jestliže někdo měl dobrého bojovníka, snažil se odchovat jeho potomstvo, protože věřil, že odchovy zdědí talent k boji a mohou také vydělat peníze.

Extrémní chudoba, hladové děti, špatné zdraví a málo anebo žádná práce potlačily jakékoliv znechucení, které lidé vůči psím zápasům chovali. Je důležité pochopit tehdejší sociální a ekonomickou situaci, která zásadním způsobem ovlivnila postoje lidí k brutalitě. Možná proto dnes lépe porozumíme tomu, proč se tehdy psí zápasy konaly, jak se mohli lidé na takovou brutální a krvavou zábavu dívat a v podstatě tak souhlasit s opakovaným týráním zvířat.

To byly chléb a hry – zápasy s býky, psí zápasy, kohoutí zápasy – abychom to pochopili, stačí se jen podívat na opravdu těžký život, jaký v 18. a na počátku 19. století lidé v průmyslových oblastech Anglie, v „černé zemi“, žili. Ne, to není omluva, jen snaha o vysvětlení …

Při prohlížení starých obrazů a grafik si všimněme, jak často jsou psi, předchůdci našich dnešních modrních stafordů, zobrazováni.  Všechna plemena byla původně chována pro určitý účel a jejich fyzický vzhled a povaha jsou vědomým a cíleným výsledkem tohoto přístupu.

1820
Henry Thomas Alken, Zápas býka se psem, 1820 

Připnout se na býka

Musíme trochu zabrousit i k jednomu z opravdu odporných typů tehdejší zábavy, a sice k zápasům psů s býky. Dospělý býk byl v aréně uvázán dlouhým lanem ke kůlu, ukotvenému uprostřed arény. Úkolem psa bylo chytit býka za jeho citlivý nos, vydržet a nenechat se shodit, jinými slovy to pin the bull, připnout se na býka.

S ohledem na relativní váhu a sílu býku a psa to byl zápa Davida s Goliášem. Pes, který by snad měl mít reálnou šanci na výhru, musel být velmi opatrní, šikovný, statečný a houževnatý. Život psa byl ohrožen nejen špičatými rohy, ale také nebezpečnými kopyty býka. Bých nabral psa na roky a odhodil vysoko do vzduchu. Pes se zabil anebo zmrzačil při prádu z výšky na tvrdou zem arény. Pes mohl být navíc pošlapán kopyty.

bull micky
Henry Thomas Alken, Zápas býka se psem, 1820

 

bulldog
Bulldog

Pravidla zápasu velela, že na býka mohl útočit vždy jen jeden pes. Když byl pes zraněn, nastoupil druhý a tak to šlo pořád dál, dokud býk nepadl. Diváci sázeli na vítězství býka anebo psa. Podobná scéna je znázorněna na obr. 1, který představuje zápas s býkem v roce 1820.  Všimněte si, že rohy býka jsou zakryty (asi) gumovými míčky, aby nabrání na rohy pro psy nebylo smrtelné hned … Pro tyto kruté kratochvilné hrátky byl využíván starý anglický buldok, krátkonohý silný a chytrý pes. I když byly zápasy s býky zakázány, provozovaly se nelegálně dál. K tomuto účelu byli kříženi větší buldoci s menšími teriéry; cílem bylo vyšlechtit menší, pohyblivější psy, kteří by se lépe hodili k provozování těchto zápasů.

 

Psí zápasy

Ať už to chceme, anebo nechceme slyšet, faktem zůstává, že stafordšírský bulteriér byl původně vyšlechtěn pro psí zápasy. Příprava potřebná pro zápas s býky byla mnohem složitější, sehnat býka nebylo jednoduché. Normální sociální chování divokého, resp. ne zcela domestikovaného psa znamená vzájemný boj. Boje vytvářejí hierarchii ve smečce, boj je důležitý pro vymezení prostoru pro smečku. Boj mezi psy za normálních okolností končí poražením slabšího, kdy k ukončení stačí gesto pokory od poraženého. V psích zápasech však musel být boj doveden do hořkého konce a přirozené chování psa muselo být změněno šlechtěním po mnoho generací. K chovu tehdy vědomě vybírali ty psy, kteří měli jasně dominantní instinkt k zabíjení.

s jezevcem
Zápas s jezevcem

Další „zábavy“

Vedle vzájemných zápasů a zápasů s býky existovaly bohužel i další druhy „zábavy“, na které se psi podíleli, respektive které byly určeny k testování statečnosti psů. Předkové stafordšírských bulteriérů „bojovali“ (přesnější slovo by asi bylo „zabíjeli“) krysy, jejich úkolem bylo v co nejkratší době zabít předem stanovený počet krys. „Boj“ probíhal v malém prostoru, vymezeném dřevěnou ohrádkou. Slavný ratkiller Billy zabil 22. dubna 1823 sto krys během pěti minut třicet vteřin. Když to propočítáte, zjistíte, že musel zakousnout každé tři a půl vteřiny jednu krysu – bez ohledu k tomu, že je to opravdu hnusná zábava, je to docela úctyhodný výkon … Každý, kdo něco ví o krysách, si umí představit, jak nebezpeční tito tvorové pro psa jsou. Známe přeci úsloví, že se někdo chová jako krysa, zahnaná do kouta. V praxi krysa zahnaná do kouta útočí tvrdě, bolestivě a bezohledně na psí pysky, uši a nohy. Navíc v těchto bojích se nepoužívali nějací slabí nebo mladí potkani nebo krysy, ale dospělí, silní jedinci, což bylo patrné na jejich mrtvolkách, které bylo možno nalézt kolem popelnic a kanálů v celém Londýně. 

Není překvapivé, že Billy byl velmi používán v chovu. Dochoval se také Billyho rodokmen z roku 1823; jeho otec byl jedním z původních buldoků z jedné z tehdy nejlepších chovatelských stanic anglickéhp buldoka. Billyho matka byla směsí teriéra a buldoka – a tito všichni jsou společnými předky dnešních stafíků.

Další obětí těchto „sportů“ byl jezevec. Jezevec je drsný protivník se silnými čelistmi, jeho kůže je mimořádně hrubá a psí zuby jí proniknou těžko. Důsledkem byly zlomené psí čelisti a zjizvená těla, pokud tedy pes přežil. a barbarský sport. 

Zákon o ochraně zvířat

V roce 1835 schválil parlament Spojeného království zákon o ochraně zvířat (=skot, psi, medvědi, kozy a ovce) před týráním. Právní kroky na ochranu zvířat byly v Británii zahájeny už v roce 1822 schválením zákona o ochraně zvířat před krutým zacházením, který byl přijat díky Královské společnosti pro prevenci krutosti na zvířatech (založena 1824). Zákon ýslovně zakázal zápasy s býky, psí a kohoutí zápasy. Zákon také usnadnil vytvoření dalších právních předpisů na ochranu zvířat, napomohl zakládání útulků, veterinárních ošetřoven a vymezil způsoby porážky jatečních zvířat.

Smysl chovu

V devatenáctém století byli psi chováni za účelem plnění určitých úkolů (prací). Buldoci kvůli zápasům s býky, chrti k uhonění zajíců a divokých králíků, pointer jako lovecký – stavěcí pes, kolie k nahánění ovcí, teriér k chytání krysy a podobné havěti. Krása psa nebyla žádoucí, hlavním hlediskem byla jeho schopnost provádět své specifické úlohy. Aby je mohl plnit, bylo třeba mít specifický temperament i anatomickou strukturu. Pes, který má ulovit v podzemní noře lišku, by neuspěl, kdyby měl dlouhé nohy a široký hrudník. Závodní psi naopak musí mít dlouhé nohy a hluboký hrudník, jejich srdce a plíce vyžadují dostatek prostoru. Buldok byl vyšlechtěn s předkusem a krátkým nosem, který umožňoval dobré zakousnutí do býčího těla a zároveň stále dostatek prostoru k dýchání. Chovatelé si začali pomalu uvědomovat, že pro dosažení nejlepšího výkonu psa je třeba ideálně kombinovat temperament a charakter psa a jeho fyzickou stavbu.

Co je v pozadí

Povšimněme si nejprve anglického buldoka. Jak ten vypadal okolo roku 1809, je patrné z obrazu anglického malíře Samuela Ravena: Psi Wasp, Child a Billy, což jsou poslední psi z chovatelské stanice slavného vévody Hamiltona.  Do konce osmnáctého století byl Hamilton jedním z předních chovatelů buldoků. Všimněme si anatomie těchto psů: rovné silné nohy, svalnaté, štíhlé tělo a velikost hlavy v ideálním poměru k tělu.

stubbs 1812

 staford 1840

Teriér

Druhým podstatným prvkem v historii plemene SBT je teriér, ale ne teriér, jak je známý dnes. Není úplně zřejmé, který z tehdy existujících více druhů teriérů byl předkem stafordšírského bulteriéra, ale nejspíš to byl takzvaný starý anglický teriér, předek dnešního foxteriéra. 

Existují obrazy představující psy bull-and-terrier, kteří vykazují mnoho podobného s dnešními stafíky, Jeden z prvních je olejomalba George Townley Stubbse z roku 1812.  Joseph Dunn o ní roku 1950 napsal, že je to „vynikající olejomalba, reprezentativní portrét bulteriéra na počátku devatenáctého století. Tento pes je asi nejvíc podobný dnešním stafordům.“
Nikdo se již nedoví, kdo a kde poprvé zkřížil buldoka s teriérem, ale nejspíš k tomu došlo ve středoanglickém hrabství Staffordshire; tamní psi začali být známí pod jménem Stafordshire Bull-and-Terrier již dávno před rokem 1935, kdy FCI uznala samostatné plemeno Stafordshire bullterier.

Velký podíl na tom měl i James Hinks (1829-1878) , původem Ir, chovatel, respektovaný vystavovatel vítězných psů, který stál v pozadí vzniku moderního bulteriéra. Jako jeden z prvních se od poloviny 50. let 19. století soustředil na vyšlechtění psa, který nebyl nijak moc vhodný pro žádnou typickou „psí“ práci, ani pro psí zápasy, zato ale byl velmi úspěšný na výstavách. Zajímavé je, že se snažil získat kvalitní bílé psy; preferoval bílou barvu, což bylo patrné na výstavách, resp. na oceněných psech. Barevní bulteriéři se začali více prosazovat na výstavách až počátkem 20. století. Vystavováním psů (samozřejmě i jejich chovem a následným prodejem štěňat) zjevně dokázal Hinks docela dobře uživit i svou rodinu, ženu a osm dětí; je doloženo, že v letech 1862-1870 vystavoval na více než osmdesáti výstavách. Zemřel na tuberkulózu poměrně mladý; v jeho šlépějích šli ale jeho synové. Jweho syn James Hinks II v 30. letech pak vzpomínal na to, jak otec křížil buldoky, bílé anglické teriéry a také dalmatiny. Hinks jistě nebyl první, kdo křížil tato již existující plemena, ale právě jemu se podařilo vytvořit plemeno bullteriér, nebo alespoň jeho základy. Správný muž ve správnou dobu na správném místě…

(Na horním snímku staford v roce 1812 na plátně Georga Stubbse, dole staford v roce 1840)

 

Stafordšírský bulteriér

Významným dokladem raného typu stafforda je fena Rose (viz obrázek vpravo). Toto zobrazení, resp. typ, který Rose představovala, považoval Jopseph Dunn za natolik významné pro dějiny SBT, že jej použil na obal své knížky o plemeni.

Označení staford se poprvé objevilo v polovině 20. let minulého století. Vzniklo podle místa původu, hrabství Staffordshire, v centru Black Country. Joseph Dunn, jeden z průkopníků tohoto plemene, ve svýchz vzpománkách na léta 1910 až 1934, zmiňuje deset rodin, které vlastnily takové psy po celé generace; ačkoli tehdy neexistovaly žádné skutečné rodokmeny, všichni psi měli podobný vzhled.

Myšlenka, že plemeno by mělo být uznáno Kennel Clubem, se setkala s nadšením. Díky Josephu Dunnovi toto plemeno dosáhlo 25. května 1935 uznání Kennel Clubem. Dunn pozval své přátele, chovatele a majitele stafordů – mezi nimi byl i jeho přítel Joe Mallen, hostinský z Cross Guns v Cradley Heath v jižním Staffordshire, který choval stafordy více než čtyřicet let – na oslavu. Na padesát chovatelů se setkalo v Cross Guns a založili první klub (Original Staffordshire Bull Terrier Club). Zvolili výbor z osmi známých chovatelů, z nichž každý byl aktivní v chovu více než dvacet let. Prvním předsedou klubu, zvoleným na tomto zasedání, byl Jack Barnard, majitel ch. s. Paddock. Na stejném zasedání byl zformulován první standard plemene, který zapsal Joseph Dunn za součinnosti dalších zkušených chovatelů.

rose1837

 

joe mallen

The Kennel Club (nejvyšší kynologický orgán v UK, založen 1873) akceptoval vytvoření nového klubu a upravil jeho název na Staffordshire Bull Terrier Club. První oficiální výstavní účast stafordů byla na Great Hertfordshire Open Show, která se konala 20. června 1935 v Hatfieldu. Byly tam dvě třídy stafordů, celkem dvacet sedm psů. Nově vytvořený klub uspořádal svou první speciální výstavu v Cradley Heath dne 17. srpna 1935; vystaveno bylo šedesát psů.  

Mezi rané průkapníky plemene patří řada jmen, která jsou dodnes známá všem milovníkůlm stafíků. Prvním z nich je Joseph Dunn, tajemník klubu, Joe Mallen, hostinský z Cross Guns v Cradley Heath (obrázek vlevo), který choval více než 40 let – jeho top pes byl Ch. Gentleman Jim, který se stal mezníkem v historii plemene. Gerald Dudley vystavoval prvotřídní psy v dobré kondici a věnoval se chvu téměř třicet let. Charakteristickým znakem jeho psů bylo, že měli nejen dokonalou anatomii, ale také typickou povahu tohoto plemene.

Pionýrem byl také John F. Gordon a jeho ch. s. Bandits, jeden z tehdejších nejlepších chovatelů v Británii. První knihu o plemeni napsal Jack Barnard, první prezident klubu, v roce 1935. Probudil zájem a porozumění o stafíky, o chov i výstavy. 

 

Aby nově vzniklý klub získal status championship, tzn. právo přidělovat titul šampion (=Challenge Certificates, CCs), bylo nutno zaregistrovat sedm set padesát čistokrevných stafordů. Klub toho dosáhl v roce 1938, za pouhé tři roky své existence. Cesta k nejvyšším oceněním plemene byla konečně otevřena. První dva tituly šampión byly uděleny 4. května 1939. Obě zvířata měla tři CC z různých rozhodčích. Byli to Ch. Gentleman Jim (na obrázku níže vpravo s Joe Mallenem) a fena Ch. Lady Eve (na obrázku níže na klíně Joea Dunna). Je zajímavé, že oba tito první šampioni byli bílí s plotnami. 

lady eve
Dunn s Eve

gentleman jim
Mallen s Gentlemanem Jimem

V roce 1937 se mnoho chovatelů stafíků sešlo po velké výstavě v Londýně a byl založen Southern Counties Staffordshire Bull Terrier Club. Postupně vznikaly další kluby. Dnes má plemeno v Británii řada regionálních klubů, které nesoutěží navzájem, ale pracují společně pro dobro plemene.
• East Anglian Staffordshire Bull Terrier Club
• East Midland Staffordshire Bull Terrier Club
• Merseyside Staffordshire Bull Terrier Club
• Northern Counties Staffordshire Bull Terrier Club (since 1943) North Eastern Staffordshire Bull Terrier Club
• Northern Ireland Staffordshire Bull Terrier Club
• North of Scotland Staffordshire Bull Terrier Club
• North West Staffordshire Bull Terrier Club (since 1946) Notts and Derby Staffordshire Bull Terrier Club
• Potteries Staffordshire Bull Terrier Club
• Scottish Staffordshire Bull Terrier Club
• Southern Counties Staffordshire Bull Terrier Club (since 1937) Staffordshire Bull Terrier Club
• Staffordshire Bull Terrier Club of South Wales
• Western Staffordshire Bull Terrier Society  

Sponzoři 

DSC 1106b

Pelky logo

Další sponzoři klubu SBTC CZ

Banner staffbullcanisbullreklama

#fc3424 #5835a1 #1975f2 #2fc86b #f_syc9 #eef77 #020614063440