Stafík a lov - úvaha

Co říci k výcviku a uplatnění stafbulíka v lovecké kynologii? Určitě se nedá říci, že jde vše samo. Stojí za tím spousta dřiny a systematické práce, kterou bych třeba já bez odborného vedení určitě nezvládla a to samé radím i ostatním. Není dobré se do lovectví pouštět jen tak bez odborného vedení, vůdce by jsi měl v první řadě uvědomit rizika a poté se rozhodnout. Zkoušky by měly sloužit hlavně k přípravě psa do praxe, protože je nádherné sledovat při praxi svého psa jak funguje a používá i svou hlavu. Kombinace zkoušek a praxe jde u SBT celkem bez problémů zvládnout. Pokud budete chtít jakoukoliv konzultaci ohledně tohoto odvětví, jsem k dispozici a poradím.

Mgr.Rudolf Slaba 602 125 983   

Obecně

Stafbulík patří mezi oficiálně uznaná lovecká plemena a tudíž může skládat veškeré lovecké zkoušky. Nemusíte být členem žádné myslivecké organizace, i když si pak za zkoušku celkem připlatíte /platí hlavně pro vyšší typy zkoušek/. Stafík je typický teriér, s jeho povahou a temperamentem. Tento temperament využívá i při práci, kde je oceňován. Na druhou stranu, je zde nutné zmínit, že přehnaná horlivost třeba při práci na černé zvěři (divočácích) není vždy úplně dobrou vlastností. Proto se snažíme naše psy především dobře připravit pro praxi a vést je k rozvaze při práci. Rozvážnost, pilná příprava a soustředěnost psa je zapotřebí hlavně při dosledech (práci na stopě) poraněné zvěře, ve které naši psi a vůbec stafbulíci podávají vynikající a spolehlivé výkony. Samozřejmě výjimky se najdou, to je v každém oboru. Nejvíce nás ale těší, že se plemeno dostává do povědomí širší myslivecké veřejnosti a získává si její obdiv a úctu na společenských loveckých a kynologických akcích.

Je zbytečné sem přepisovat zkušební řády a vlastními slovy je upravovat a tak vyjmenuji seznam zkoušek s odkazem na jejich obsah. Kdokoliv se bude chtít na něco ze zkušebního řádu zeptat, ráda vám poradím. Červeně označené zkoušky jsou pro SBT nejčastější.

Lovecké zkoušky

NZ - norovací zkouška
ZV – zkouška vloh
BZH – barvářská zkouška honičů
BZ – barvářská zkouška
LZ – lesní zkouška
HZ – honičská zkouška – povinnost hlasu
PZ – podzimní zkouška
SVP – speciální vodní práce
VZ – všestranná zkouška – povinnost hlasu

ZDE jsou odkazy na aktuální Zkušební řád pro lovecky upotřebitelné psy platný od 1.4.2014

Klub Stafordšírského bulteriéra nemůže samostaně jako klub pořádat klubové zkoušky, ani zadávat jedincům CACT. Proto, máme uzavřenou dohodu s klubem teriérů, díky kterému se můžeme účastnit jeho klubových zkoušek se zadáním CACT, ale nemůžeme získat jejich klubové pracovní tituly.

Stafordšírský bulteriér jako lovecky upotřebitelný pes

Stafordšírští bulteriéři nebyli ve své historii nikdy používáni jako ryze lovecké plemeno, jejich úkolem bylo kdysi zápasit proti sobě i jiným zvířatům v jamách zvaných pit. Avšak je poměrně dobře cvičitelný s výbornou povahou, motivací a navíc disponuje nadprůměrným fyzickým fondem. Je odvážný, rychlý s dobrou pamětí. Díky těmto vlastnostem je naprosto ideálním pro nejrůznější druhy aktivit. I když samozřejmě nedosahuje takových výsledků jako specializovaná plemena psů, můžeme s ním i lovit.

Stafordšírské bulteriéry sice používali ve 40. letech 20. století holandští lovci díky jejich silným čelistem a menšímu vzrůstu k lovu jezevců v melioračních propustech a nyní je rádi používají čeští myslivci k lovu černé zvěře. Loveckými specialisty se však nikdy nestali.

V dnešní době si lidé stafordšírské bulteriéry pořizují nejčastěji jako společníky, vynikající sportovní psy, ale i jako rodinné mazlíčky. Avšak nadprůměrný fyzický fond, nebojácná povaha, značný kořistnický pud, dostatečná ostrost a ohromná síla v čelistech je předurčuje i k dobrému loveckému využití.
Dle ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti se loveckým psem rozumí pes loveckého plemene uznaného Mezinárodní kynologickou federací (FCI) s průkazem původu, který složil příslušnou zkoušku z výkonu. Stafordšírský bulteriér je dle nomenklatury FCI zařazeni do 3. skupiny, mezi teriéry, tedy je loveckým plemen uznaným FCI.

Tento zákon nám tedy umožňuje účastnit se s tímto plemenem loveckých zkoušek dle zkušebního řádu pro zkoušky teriérů, jezevčíků a retrívrů. Tělesná stavba stafordšírského bulteriéra nám však umožňuje skládat pouze povrchové zkoušky. Zkouškami lovecké upotřebitelnosti se prokazuje způsobilost loveckých psů vykonávat činnosti, které je kvalifikují jako lovecky upotřebitelné pro výkon práva myslivosti.

Těmito činnostmi se rozumí vyhledání, dohledání a přinesení usmrcené, postřelené nebo jiným způsobem zraněné drobné zvěře, nebo vyhledání a dosledování usmrcené, postřelené nebo jiným způsobem zraněné spárkaté zvěře. Kohoutková výška stafordšírských bulteriérů nikdy nepřesahuje dle standardu 55 cm, a proto zajistí využití ve většině našich honiteb a splňuje i ust. § 45 odst. 1 písm. e) zák. č. 449/2001 Sb. a stafbuli smí být proto používáni k nahánění zvěře spárkaté (naháňky a nátlačky). I když lze stafbuly lovecky využít takřka všestranně, jejich doménou zůstává černá zvěř.
Stavy černé zvěře v našich lesích byly poměrně vysoké. Vyskytovala se na celém území státu nepřetržitě až do konce 18. století, kdy byla v českých zemích uzavřená do obor. Teprve po 2. světové válce se opět začala v českých honitbách stále častěji objevovat i mimo obory. Stálou zvěří začala být v českých krajích v 50. letech. Od té doby stavy černé zvěře stále vzrůstají a tato zvěř se vyskytuje i v lesoparcích velkých měst. Vzrostla i poptávka po plemenech loveckých psů, která lze při lovu černé zvěře použít. Byli to především honiči, jejichž používání se značně rozšířilo. Z praktických důvodů se však posléze začali používat také teriéři, kteří jsou většinou dostatečně ostří, aby se útoku prasete nezalekli. Proti psům se divočák brání údery palice (hlavy) do stran a vzhůru, přičemž kňouři používají svých zbraní a bachyně přitom kouše silným chrupem. Přes svoji neohrabanou podobu jsou velmi pohybliví a rychlostí si nezadají s koněm. Samičí zvěř vytváří rodinné svazky, tlupy o pěti až dvaceti kusech, jejíž členové si v některých případech pomáhají i při obraně proti psu. V dřívějších dobách se lovívala prasata převážně s velkými psy. Vládla tehdy představa, že pes by měl být vysokonohý a tedy dostatečně rychlý, aby prase dohonil, dostatečně silný a hmotný, aby ho zvládl zastavit. Velikost tehdejších psů však nabízela divokým prasatům dostatečnou plochou k napadení a nesla s sebou i jistou těžkopádnost. Navíc vysokonozí psi skýtali divočákům optimální výšku pro podebrání ryjem a zásah zbraněmi.

Malá plemena teriérů jako je velšteriér, jagteriér nebo foxteriér jsou i dostatečně hbitá aby se útoku vyhnula, a zároveň představují pro divočákovy zbraně malý a těžko zasažitelný cíl. Tito teriéři na divočáka doléhají, zuřivým štěkotem a chňapáním ho staví a odvádějí pozornost kusu od střelce, který se může tiše a s dobrým větrem přiblížit na dostřel. Střelba je však mnohdy obtížná, neboť hbití, rtuťovití teriéři mohou být snadno zasaženi.
Velkým propagátorem a chovatelem bulteriérů, ovšem těch klabonosých, byl lesník František Anderle, který založil chovatelskou stanici Gladiátor. Ten využíval bulteriéry k tomu, že s vehemencí na černou zaútočí, uchopí a drží na místě do příchodu lovce. Bulteriér téměř bez výjimky útočí na hlavu, a to většinou na nejchoulostivější a nejzranitelnější partie, na spodní čelist, ucho či spodní část ryje. Jedině tak totiž dokáže udržet až několikanásobně těžšího divočáka a nebýt při tom pokousán nebo potrhán zbraněmi.

Bulteriéři jsou relativně malí a tedy méně zranitelní, přesto dostatečně těžcí, aby udrželi divoké prase, dostatečně odvážní, aby jej uchopil za hlavu, a dosti tvrdí na to, aby mohli držet krok s drsným způsobem pohybu divočáka, tedy i v hustém mlází a lesních houštinách. František Anderle používal nejčastěji skupinu tří bulteriérů k zadržení kusu černé zvěře, kterou poté skolil pomocí loveckého oštěpu (kančí péro). Tento „romantický“ způsob lovu je však dnes v ČR zákonem zakázaný a je považovaný za týrání.

Tím jak se mění způsoby lovu, musí se měnit i způsob použití loveckého psa. Zde se tedy otvírá prostor pro stafordšírské bulteriéry, kteří mají přirozeně správně dávkovanou ostrost na černou zvěř. Navíc jsou stafbuli psi vynikajících povahových vlastností, z nichž pro pracovní využití je důležitá zejména hlasitost, i když často jen „na viděnou“, vytrvalost při vyhledávání černé zvěře a dobrý orientační smysl. Přesto patří mezi jejich nejvýznačnější charakterové rysy veselá a šťastná povaha, oddanost svému vůdci, nebojácnost a chladnokrevnost. Je nutné si uvědomit, že velice ostří psi tráví většinu času na šití u veterináře anebo v rekonvalescenci.

Dříve upřednostňované „chvatování“ černé, tedy držení kusu za hlavovou část do příchodu lovce je dnes nežádoucí. Petr Šmerák dokonce ve svém článku, uvedeném v časopise Pes přítel člověka z roku 1986 uvádí: „Zdá se, že v některých případech je z hlediska uplatnění chvatu dokonce na škodu "volný hlas" a časté vydávání psa. Jde zejména o situace, kdy černá zvěř se již zvedla, ale ještě neprchá z leče, jen tiše stojí a jistí. V takovém případě má daleko větší možnost se dostat do těsné blízkosti zvěře pes, který se přibližuje tiše, než pes, který začne při jejím spatření hlásit“. Zkušební řád pro zkoušky honičů doslova říká že: „Nežádoucí je, aby pes při doléhání přišel s černou zvěří do přímého styku, ale není to chybou.“ Při naháňkách slíděním je žádoucí, aby psi rudl černé zvedli a nahnali na střelce nikoli, aby jej uvnitř leče zadrželi. Černá zvěř dokáže velice rychle odhadnout, s jakými psy se setkala a podle toho se také chová. Žádný zkušený kus černé před psy, kteří hlásí opodál, neopustí kryt. Ví totiž velice dobře, že v krytu jsou i přes štěkající psy relativně více v bezpečí než před hlavněmi čekajících lovců. V těchto případech je využívaná právě přirozeně správně dávkovaná ostrost a statečnost stafordšírských bulteriérů, kteří svým razantním útokem téměř vždy tlupu rozrazí, aniž by je nesmyslně uvnitř leče zadrželi. Pak jednotlivé kusy prchají všemi směry, takže přijde k ráně více střelců, než když tlupa odbíhá pohromadě, jak tomu pravidelně bývá při naháňkách s honiči. Je-li stafordšírský bulteriér správně veden, nemá sklon k dlouhotrvajícímu pronásledování zvěře na dlouhé vzdálenosti. Obyčejně se brzy vrací ke svému vůdci, aby mohl znovu plnit své úkoly v jeho kontaktu, tedy prohledávání špatně přístupných houštin a vyhánění černé zvěře na střelce, která se nechce před honiči, malými teriéry nebo jezevčíky hnout.

Další předností stafordšírských bulteriérů jsou dosledy. Černá zvěř je na ránu značně tvrdá, odchází i po těžkém poranění velmi daleko. Při dosledu postřeleného kusu černé zvěře se stafbulem postupujeme podobně jako při práci s barvářem, či jiným psem, cvičeným pro práci na barvě. Barvářský řemen však upravíme tak, aby bylo možno psa co nejrychleji uvolnit. Častěji se používá volného dosledu, zejména jde-li o dosledy v houštinách, nebo ukazují-li okolnosti, že sledovaný kus ještě nezhasl. Při volném dosledu přivedeme psa na nástřel a po ověření a krátkém vedení na řemeni a podle situace vypouštíme. Psa je nutno vypouštět zásadně bez obojku a případně s ochrannými pomůckami jako jsou například kevlarové vesty.
Lovecký výcvik těchto plemen není obtížný. Stafordšírští bulteriéři jsou celkově velmi vnímaví učenliví, inteligentní psi s dobrými vlohami a chutí k práci a dobrými předpoklady pro lovecký výcvik. Výhodou stafordšírského bulteriéra je, že se v porovnání s tím anglickým chová uvážlivěji, nejde až tak tvrdě a bez rozmyslu do kontaktu s divočákem. Zdá se, že dokáže lépe porovnat síly, takže při převaze prasete nechodí do přímého kontaktu, obíhá a hlásí ve větším kruhu.

Stafbuli snadno zvládají práci v poli i v lese, jsou použitelní i pro práci ve vodě, kde samozřejmě nedosahují takových výsledků jako ohaři, slídiči nebo retrívři. Stafordšírští bulteriéři jsou lovecky všestranní psi určeni hlavně na černou zvěř a dobře pracující na stopách i barvě.

Výcvik loveckých psů je popsán v mnoha publikací zabývající se loveckou kynologii a je natolik rozsáhlý, že není možné jej zde obsáhnout.

text z knihy : Martin Říha